(Zkrácená verze pro bráchu – dejchej aneb game changer)
Měli jsme supl.
Naše zastupující trenérka nevěděla o mé fóbii s ponořováním pod vodu. A tak jsme se učili dýchat. 
Do vody.
Protože trenérky, maminky a já se prostě musíme poslouchat!
Kdo četl Pipi, určitě pamatuje, jak se Pipi sama posílala už spát, páč neměla ve Vile Vilekule rodiče. A někdy na sebe už musela zvýšit i hlas, aby poslechla! Tak nějak to proběhlo i u mě!
Naše trenérka Anička mě totiž tím dýcháním zatím nechtěla stresovat.
Jenže jsem zjistila, že je to naprostý game changer!
Já totiž vydechovala do vody pusou a měla jsem děsnou radost, jak dlouho to vydržím.
No… jen teda pak ty nádechy byly hodné mřenky vytažené na břeh. Proto mi furt ten dech tak scházel a proto mi to ponoření obličeje vycházelo v průměru tak na tři tempa a ne plynule po tempu!
Objevila jsem Ameriku! Říkejte mi Kolumbe! (Kryštofe fakt ne e e!)
A protože naše suplující viděla, že na rozdíl od mých spoluplaváků při kraulu úplně nepostupuju vpřed, rozhodla, že budeme pilovat prsa. Paráda.
Nevím jak vy, ale já jsem víc jak 47 let plavala jako roztomilá žabička. (Však mám zelené plavky!) Jenže vývoj nezastavíš! A tady došlo k evoluci i k revoluci!
Už se neplave nohama žabička!
Už máš mít nohy do bž jak Pepina Rejholcová!
Takže zkus tohle všechno zkombinovat! Ruce jdou naštěstí furt vpřed jak tenkrát za mlada, pak ty nohy do bž, kopni, nadechuj pusou, když jsi nad hladinou – to je poměrně zásadní informace, ehm… – vyfukuj nosem pod hladinou.
Po kouskách jsem sem tam něco zvládla, celek se určitě projeví velmi brzo. Doufám…. že jo?????
P. S.
Chtěla jsem tento příspěvek oživit vtipným obrázkem, jak (si) piluju prsa. AI je však poměrně úzkoprsá a mám smolíka… Přikládám naši konverzaci. Kapánek jsme se pak zacyklily.
