Teď je hodně módní „vystupovat z komfortní zóny“. Osobně jsem na to už trochu alergická, ale jo, myslím, že jsem dneska vystoupila fakt pořádně.
Jsem pověstná svou neláskou k vodě. Když jsem 2x vyhrála za odměnu luxusní pobyt na Kosu, divili se kolegové a kolegyně, že umím plavat, ve chvíli, kdy nám při volejbalu spadl míč do moře a já se tam vrhla neohroženě jak Pamela. Prej – ty umíš plavat??? Do té doby mě nikdo ve vodě neviděl. 😀
Když jsem byla malá, topila jsem se. Bezva nápad, jít s kruhem na nohách a pak zkusit plavat a ejhle, otočí tě vzhůru nohama a vidíš pak světlo na konci tunelu, je tam hezky teplo, světlo a nechce se ti zpátky. Evidentně jsem se ale musela topit už i v minulých životech, proto těžce snáším jakékoliv bydlení poblíž vody a na pobytu v Holandsku jsem byla na prášky, páč ubytko bylo pod úrovní moře.
Jenže Bibi řekla, že mám plavat. A Bibi je machr přes cévy a žíly a jsem v podmínce, abych nemusela znovu na operaci. Pobyt ve vodě je totiž nejlepší a nejpřirozenější lymfodrenáž, jak mi vysvětlila. Proto se nám chce po plavání tak čůrat. A má recht. Čůrám pak jak Amina (ne do bazénu!). Pro moje nohy je to fakt blahodárné a zbytek Báry se holt musí přizpůsobit. (Aneb ty furt někde couráš a mě z toho pak bolí nohy – modří vědí :-D).
A já, já, která tu vodu fakt nesnáším, jsem se rozhodla vystoupit z té debilní komfortní zóny a začít plavat. Zatím plavu jak paní radová (fyzioteraput říkal, jestli nebude lepší neplavat vůbec, ale Bibi – jo, to už jsem psala.. :-D). Zároveň jsem, na rozdíl od Titanicu, opravdu nepotopitelná. Fotky ze Seychel budiž důkazem – máme to se Skalym dost stejně. 😀 A to celé dohromady je obrovská výzva!
Zdraví nadevše – hledám trenéra plavání. Začátek června. Kontaktuji plaveckou školu, která funguje tady u nás na Šutce. Prý se pokusí (!) mi někoho najít. Jenže Šutka má v půlce července odstávku, která se „lehce“ protáhne do konce prázdnin. Urguju trenéra. Jednou, dvakrát, třikrát… stále nic. Tak mrknu, kdo ještě tam mám kurzy a ejhle – dneska jeden začíná. Žraloci! Wow! To jsem přesně já! 😀 😀 😀 Kdyby to byl reel, přidám tu hudbu.
Kupuju kurz pár hodin před začátkem a trenér, kterému jsem chtěla věnovat hafo peněz, ať se jde bodnout. Nebo potápět. V rámci kurzu mám i vstup, prostě paráda.
A protože Ančí „budoucí tchán“ vlastní obchod pro plavce (jakože https://www.arenajech.cz/, mám skvělé vybavení. Brýle, čepice – všechno značkové :-D. Když si to navleču, vypadám jak geneticky upravená spermie po testech Mengeleho. Značka neznačka…Navíc překvápko – jsem si myslela, že budu mít suché vlasy, když mám teda tak pod čepicí a ejhle… fakt ne!
Plna očekávání jdu na bazén. Trenérka Anička je ve věku Ančí. Aspoň si teda díky tomu zapamatuju jméno. Máme být zatím tři. Jupijou – z osmi – kam se hrabe osobní trenér za raketu. Se mnou jsou v kurzu dva mladí testosteroni, kteří plavou, jak kdyby se narodili se žábrama. Anička mě chválí, jak ty děti před naším kurzem. Třeba dostanu i lízátko?? 😀 Testosteronům se „lehce“ motám v dráze. Ale jsou v poho. Nebo si to tak aspoň namlouvám. 😀
No hele – tahle hodina měla určitě víc než 60 minut :-D. Potopení jsme zatím nepokořily, ale celkem (ha ha ha) mi jde znak! Jen nechápu, že když makám, tak se spíš vracím než postupuju vpřed. Ale pevně věřím, že to přijde!
Po tréninku (ty vole, to zní, co!) jdu domů pěšky. Nalhávám si, že kvůli krokům, ehm… ale na čele mám od té čepice pruh jak když si nechávám nastřelovat vlasy, plus ty kruhy pod vokama od brejlí… asi by mě z busu vysadili o dvě stanice dřív. Je tam vstup do blázince. 😀
Těším se na další čtvrtek!
